Oxid uhelnatý, hovorově “CéÓčko”, je velmi nebezpečný jedovatý plyn, který omezuje schopnost krve přenášet kyslík z plic do jednotlivých tkání. Zákeřnost oxidu uhelnatého je v tom, že není cítit ani vidět. Jedná se o bezbarvý a bez zápachový plyn. Většina lidí spoléhá na odurové příměsi v plynném palivu, které používají k vytápění a ohřevu teplé užitkové vody. Oxid uhelnatý vzniká však právě v plynových kotlech a karmách při nedokonalém spalování a obvykle se emituje se spalinami. Plynové kotle se často umisťují do koupelen bytů, karmy přímo k vodovodním bateriím v koupelně i kuchyni. Zdroj toxického plynu si tedy umisťujeme přímo do domácnosti.
Mezi toxické plyny řadíme i oxid uhličitý (CO2). Oxid uhličitý je běžným produktem dýchání a dalších biochemických procesů. Není tak nebezpečný jako CO, jelikož v běžných podmínkách jeho koncentrace nedosahuje život ohrožujících hodnot. Přesto se při zvýšené koncentraci CO2 (tzv. vydýchaný vzduch) mohou dostavit nepříjemné příznaky, jako je například únava, bolest hlavy či zhoršená koncentrace. Podobně jako CO, i CO2 je plyn zcela bez zápachu a barvy. Na nebezpečnou koncentraci CO2 vás upozorní detektor oxidu uhličitého.
Co se děje při otravě oxidem uhelnatým v těle?
Konkrétně se CO váže na železo v krevním barvivu hemoglobinu. Při vyšších koncentracích se váže i na železo v bílkovinách. Oxid uhelnatý se váže na hemoglobin až 250krát rychleji než kyslík. Nedostatky kyslíku v tkáních se projevují poruchami funkce citlivých orgánů a tkání s nejvyšší spotřebou kyslíku, jako je mozek nebo srdce. Člověk se tedy doslova udusí.
Oxid uhelnatý je nebezpečný již při relativně nízkých koncentracích. Přípustný limit na pracovišti je 26 ppm, kdy při dlouhodobém působení i tato koncentrace může vést k bolestem hlavy a nevolnostem.
Maximální krátkodobá povolená koncentrace je 130 ppm, kdy nastávají příznaky již do 60 min. S rostoucí koncentrací se rapidně zhoršují příznaky a zdravotní následky. Ve spalinách se mohou objevit koncentrace až do 1000 ppm. V porouchaných kotlích i vyšší. Při takovýchto koncentracích přichází bolesti hlavy, nevolnosti, únava a závratě již za několik minut. Specifickým příznakem otravy CO je také červená barva kůže, tlak na prsou, případně i zvracení. V rámci hodin pak nastává ztráta vědomí a smrt.
Otravy oxidem uhelnatým stále ubývají, ale přesto případy stále nejsou ojedinělé.
První pomoc při otravě oxidem uhelnatým
Člověk, který vykazuje známky otravy oxidem uhelnatým, musí být především okamžitě přenesen do nekontaminovaného prostředí, tj. na čerstvý vzduch. Při vynášení otrávené osoby je ale potřeba nedýchat, jelikož i jedno nadechnutí může být nebezpečné a ani ochrana dýchacích cest není účinná.
Po vynesení ven ihned zkontrolujte, zda otrávený člověk dýchá. Pokud ne, zahajte resuscitaci a zavolejte záchrannou službu. Masáž srdce se provádí stlačováním v oblasti střední hrudní kosti zhruba 5 cm hluboko ve frekvenci 2x za vteřinu.
Jak se chránit před otravou?
Hlavní zbraní proti nebezpečí otravy oxidem uhelnatým je pravidelný servis a včasné varování před havárií. Výměna starých kotlů a ohřívačů, dále také pravidelné revize kotlů i komínů. I přes všechny tyto prohlídky a servisní výjezdy je dobré do bytů umístit detektor. Detektor bude včas varovat před nebezpečnou koncentrací.
Jelikož má CO zhruba stejnou hmotnost jako vzduch, rozptyluje se v místnosti rovnoměrně. Detektory oxidu uhelnatého se proto umisťují zhruba do výše očí. Při instalaci zajistěte, aby případný unikající oxid uhelnatý volně proudil k detektoru. Mezi detektorem a zdrojem CO tedy nemůžou být překážky, např. nábytek či závěsy.
Detektory oxidu uhelnatého se vyrábí v různých provedeních a i ten nejzákladnější detektor může zachránit život. Základní bytové detektory jsou obvykle na baterie a po 7 až 10 letech se vyměňují za nové. Spolehlivé detektory CO do domácností vyrábí např. značka Honeywell.
Vyšší řady jsou obvykle napájeny již z elektrické sítě a jsou vybaveny spínacími relé nebo i digitálními a analogovými výstupy. Každý senzor, snímací prvek koncentrace, podléhá stárnutí a odchylkám měření. Vyšší řady detektorů podléhají povinnosti kalibrace, která odchylky měření vzniklé stárnutím senzoru eliminuje.
Kalibrace se provádí minimálně jednou ročně. V některých průmyslových aplikacích i častěji. U základních bateriových detektorů se kalibrace neprovádí. Odchylka měření dosahuje až 20 % za 5 let u bateriových detektorů. Proto je třeba je po čase vyměnit.
